Zážitkové výtvarno Pavla Holečka

„Malba světlem, kinetika, zvukové kompozice, audio sochy samy generující zvuk… Málo klasiky, hodně inovace,“ tak popisuje Pavel Holeček svou výstavu, kterou mohou návštěvníci právě v těchto týdnech zhlédnout v Galerii Kladenského zámku. Škatulky „malíř“ a „sochař“ jsou dávno Pavlově stále překvapující a všeart fantazií překypující výpovědi malé. Snad možná multižánrový kreativec? S významným kladenským výtvarníkem jsme si povídali o současné výstavě, prožitcích v umění, ale i Vánocích.

Co vše je tedy na výstavě k vidění, k prožití, k slyšení?

Jeden sál jsou abstraktní olejomalby, moje stará láska, u které nechci, aby zrezivěla. Oficiální škatulka je ‚abstrakce‘, ale já tomu říkám totální realismus. Vím přesně, co na obrazech je. Všechny jsem je předem někde prožil. Když někdo za mnou přijde, abych mu obraz vysvětlil, nemá to smysl, nemůže vidět a cítit to, co já. Proto jsem se rozhodl, že pod obrazy nedám žádné názvy, ať si každý zvolí, jak se pro něj daný obraz nazývá, ať hledá svůj vlastní příběh, který v něm pohled na malbu rozehrál. Chci, aby mi sami diváci popsali, co vidí, slyší, cítí…

Jak poznáte prožitek, který pak ztvárníte na plátno?

Prožitek, který vyvrcholí obrazem, nejde naplánovat. Jeden příklad za všechny. Při fotbalové zimní přípravě se klasicky nabírá kondice, hodně se běhá. Když jsem se pak při běhu dostal nad svých sto procent výkonu, kolikrát jsem zjistil, že tělo běží samo, ale duch se vám někde vznáší. V tom momentu mi často přicházely takové zvukové halucinace. Slyšel jsem z dálky skrze mraky konkrétní ambientní hudbu a vůbec jsem nevnímal, že běžím. Ostatně duchovní zážitky jsem během vypjatého výkonu neměl jen já, ale i jiní sportovci, a to i na světové úrovni. Často se také tyto momenty objevují nečekaně, duchovní prožitky pak zpětně malbou hledám, aby uvnitř obrazu byly. Věřím, že spoustu lidí takový zážitek rovněž hledá, ale, bohužel, řada z nich skrze drogy. To je krátkozraké, pouze koupený instantní zážitek. Mnohem lepší cesta je sport, hudba, příroda atd., musíte tomu být pouze otevřený. Malba je pro mě čistou formou, která jde od srdce, a přitom je duchovně univerzální.  Chci se jí i nadále věnovat, ale zároveň se posouvám v tvorbě také dále.

A to návštěvníci výstavy objeví v dalších místnostech galerie?

Ano, tam je to hledání něčeho nového, aniž bych věděl předem, co to bude. Kutám, otevírám v sobě nové dveře a najednou je tam záblesk artu, který se mnou souzní. Jde o kinetické audiosochy a světelné obrazy, což je směr, který mě v tuto chvíli láká a pohlcuje. Další tři sály jsou toho plné.   

Na vaší výstavě si člověk připadá jako na dobrodružné výpravě na jinou planetu, je to záměr?

To je vaše interpretace a je to dobře. Já to jako jinou planetu nevnímám, ale vlastně teď nedokáži popsat slovy, kam mě má díla konkrétně vtáhnou. Určitě do mého vnitřního světa, který popsat právě nejde. A asi to ani udělat nechci, rád bych, aby si to návštěvníci zase sami prožili. V současném umění je trend, že se díla musí racionálně popsat, vysvětlit – například, že je to sociální sonda do života mládeže na sídlišti nebo že díla mapují negativní vlivy na sociálních sítích apod. Pro mě to ale do umění nepatří. Já sáhnu někam nahoru, ono to mnou proteče do díla a je to venku. Rád bych, aby po celém uspěchaném dni lidé přišly na výstavu a řekli si: ‚Wow, tohle mě vnitřně občerstvilo.‘  

Jak dlouho jste výstavu připravoval?

Představuje pět let intenzivní denodenní práce a já zjistil, že je nekonečná. Klidně bych v ní mohl dále pokračovat. Pro spoustu výtvarníků je nejtěžší určit okamžik, kdy je dílo hotové. A pořád je to jen gram všeho. Proto se výstava nazývá Gram Kosmu.

Bylo zapotřebí moderních technologií?

Hodně. Sochy jsou většinou z laminátu, takže jsou duté a je v nich prostor na počítače, dráty, potenciometry, přepájené synťáky a midikontrolery, zabudované reproduktory, snímače, servomotory, krokové motory, řízené letky... Systémy uvnitř soch jsou docela sofistikované. Vše jsem se naučil za pochodu. Když má člověk cíl, tak se tím zkrátka prokope, spálí šest tišťáků, jinde mu to vybouchne, ale nakonec to sedne. Mohu prozradit, že teď vyvíjím další nové věci, které budou ještě složitější pro ještě lepší výsledek. Ale to je na další výstavu.

Kde všude na veřejném prostranství v Kladně jsou vaše sochy?

Velké sousoší – Albatros a žena totem – je umístěna v ‚účku‘ před průmyslovkou. Když se na to po stránce sochařské podívám dnes, tak už spokojený nejsem. Název „Albatros a žena Totem“ má vyjadřovat mou představu vztahu muže a ženy, tedy že žena je totem uprostřed rodiny, je středobodem a muž je pták, který poletuje kolem. Občas jde s kamarády, občas do ateliéru, na hokej, ale vždy se ale vrací k totemu domů. Další dvě sochy jsou v zámecké zahradě. ‚Údiv‘ je motivovaný jedním z děl skladatele Bedřicha Smetany a ‚Nahé duše‘ jsou inspirované hudbou konkrétní indie kapely.  

Řekl jste, že byste rád v kladenském prostoru viděl osmimetrovou sochu levitujícího vysavače, můžeme se tedy těšit?

To jsem chtěl, protože si myslím, že by to fungovalo, třeba v parku nebo na náměstí Sítná. Měl jsem takové období, kdy jsem tyhle „běžné“ věci, jako žehličky, fény atd., zvětšené a levitující na kabelech dělal. Byl to takový povrchnější, ale zábavný streetart, což je super. Dnes už jsem ale jinde, už mě berou audiosochy, které mi přijdou smysluplnější, jdou více do hloubky. Na osmimetrový vysavač už asi nedojde. Ale, kdo ví, třeba by se to městu líbilo.

Co byste v kladenském veřejném prostoru změnil?

No, zasloužil by si více umění, respektive tři čtyři velké sochy. (úsměv) Líbí se mi tu Sítenské údolí a příměstské lesy, to je luxus. Stejně tak sportovní areály zanořené do přírody. Naopak tu máme některé nepovedené architektonické věci a je špatné, že je pěší zóna zónou mrtvou.

Máte rád Vánoce? Jaké dárky dáváte?

Nevyhovuje mi ten shon, je šílený a já bych vždy raději zalezl do ateliéru a v klidu tvořil. Čas s rodinou, dětmi, které hýří energií a nadšením, je ale úžasný. K dárkům, rozhodně si nepředstavujte žádná mnou vytvořená umělecká díla… (úsměv)

Vytváření plastik chce asi hodně prostoru, kde tvoříte?

Koupil jsem před pár lety domek se zahradou a třetinu zahrady tvoří sochařský ateliér. V garáži pak mám malířský ateliér a hudební studio, protože k akustickým sochám skládám i vlastní hudbu.

To, co zní galerií, je tedy vaše hudba?

Ano. Je komponovaná přesně pro danou sochu, aby šla ruku v ruce k pohybu a světelným efektům a prolínání barev díla. Člověk se má při pozorování a poslouchání naladit na pomalejší frekvenci. Proto jsou na výstavě k dispozici i plážová lehátka, aby v nich lidé mohli spočinout, užít si to, relaxovat, a tím se dostat do jiného světa.

Pracujete v Legu, kde z kostiček vytváříte obří modely, jak jste se k tomu dostal?

V roce 2000 jsem sháněl práci a dozvěděl jsem se, že v Legu nabírají designery. Šel jsem tam s tím, že jsem sochař a předložil ukázky toho, co dělám. Člověk z Dánska, který mě najímal, si na začátku našeho rozhovoru hrál v ruce s modelínou. Po dvou minutách povídání s ní najednou švihnul na zeď, kde zůstala přilepená. V tu chvíli jsem věděl, že mě bere. Pokračovali jsme ale v rozhovoru a informaci, že jsem přijat, mi volali za čtrnáct dní. Máme v Legu na designu spoustu kreativních lidí, z nichž někteří jsou opravdu špičkoví. Děláme v Kladně obří modely do celého světa, co si jen představíte – auta, žirafy, lodě, postavy, rakety atd. Kromě nás designerů je v modelárně na tři sta modelářů, kteří naše návrhy manuálně staví.

Co vás v životě těší kromě tvoření?

Jednoznačně rodina, ale někdy je to boj. (úsměv)

Co bylo impulsem k tomu, že jste se poprvé pustil do tvorby?

Těžká životní situace v roce 1999. Propadl jsem se do hlubin své duše, tam jsem poprvé vzal do ruky špachtli a vyřezal nějaký tvar z mahagonu. Ta věc mě hřála. Cítil jsem, že tvorba člověka povznáší, takže jsem ji použil k tomu, aby mě vynesla nazpátek nad studnu, do které jsem spadnul. Dnes je tvorba ohromný kůň, kterému bych se nejraději věnoval čtyřicet hodin denně.  

holecekpavel@seznam.cz

Autor: Eva Havelková