S DAVIDEM CAJTHAMLEM o výstavě v Galerii Kladenského zámku

Na co se mohou návštěvníci vaší výstavy těšit?

Výstava se jmenuje Kresby a obrazy a je průřezem mou tvorbou během let, a to průřezem tématy i výtvarnými metodami. Mým stěžejním celoživotním tématem jsou ale mezilidské vztahy, vztahy k životu samotnému. Jde částečně o prodejní výstavu, k vidění ale budou i díla, která si už lidé dříve zakoupili.

V první místnosti jsou práce na papíře, starší kresby a zároveň kresby k mé poslední autorské knížce s názvem Polévka z cipralexu, která bude přihlášena na grafiku roku. V druhé místnosti jsou k vidění velké kalendáře akrylem na plátně, kterými se spolu s výtvarnými deníky zabývám již velice dlouho. Vystaveny tu jsou také monotypy, zajímavé tím, že jsem maloval zhruba po tři roky jednu grafiku denně a jeden soubor 365 dní-kreseb zakoupil do svých sbírek Památník národního písemnictví v Praze

A pak jsem měl jedno období, kdy jsem byl znuděný malováním zátiší, postav, předmětů atd., tak jsem začal v tichu, skoro jako v meditaci, kreslit jedno kolečko vedle druhého na plátno. Některé jsou také v Kladně k vidění. Do malé galerijní místnosti jsem umístil obraz, který jsem před asi třiceti lety dělal na zakázku kamarádovi. Vlastnil starý zlacený rám, a právě do něj chtěl vsadit malbu zátiší. Jak se se poslední dobou pozoruji, tak se k malování obrazů na míru rámů vracím. Jsou to ale už rámy nové, které si koupím, když se mi zalíbí. Se zapůjčeným obrazem jsou tedy v jedné místnosti pospolu staré i nové malby na stejné téma. V jednom období jsem pak zakresloval do různých zátiší lebky, dvě z nich jsou také vystaveny.

Co lebky v obrazech představují?

Na starých holandských zátiších byly vždy živé věci, jako květiny, ovoce, a k tomu jako protipól lebka, život a smrt. To mě inspirovalo k vlastním verzím.  Je asi dobré si existenci smrti připustit, uvědomit si jí. Člověk pak ví, že má vyměřený jen určitý čas a nemá věci odkládat. Možná že to mám jako připomínku i pro sebe, abych se tím řídil. (úsměv)

A největší místnost galerie nabízí jaká vaše díla?

Několik obrazů úhlem na plátně bude navazovat na sérii kreseb ze zmíněné knihy Polévka z cipralexu, které já říká ‚psychiatrická‘ kniha. Jsou to ale velké formáty. Pak jsou tu hodně rozměrné obrazy obyčejných věcí, telefonu, kola, kočky… A také dílo z období, kdy jsem lepil mačkaný papír na plátno. Fascinovalo mě, jaký prostor koláž vytváří, takovou jeskynní strukturu. A protože jsem studoval scénografii, tak jsou ve velké galerijní místnosti i díla, která se vážou k divadlu, respektive formou připomínají malá divadýlka. Vystavil jsem tu také dva portréty z poslední doby a dvě hlavy z keramiky. V hlavě se rodí myšlenky, přes ni jeden s druhým komunikujeme, taková práce je zajímavá a zábavná.

Jde o reálné osobnosti?

Jsou to imaginární portréty, ale podvědomě stejně do rysů promítáte své zkušenosti, to, co vaše oko už vidělo. Tomu se neubráníte, nejde namalovat úplně neutrální portrét.

Říká se, že má člověk tendence alespoň do prvních portrétů promítnout sám sebe…

To se mi rozhodně často stávalo. Svůj obličej člověk zná dobře, vidí ho často. Není úniku. (smích)

Publikace „Polévka z cipralexu“ je na Kladenském zámku v průběhu výstavy k zakoupení, co si máme představit pod pojmem „psychiatrická“ kniha?

Dnes už tedy dvacet čtyři let nepiji, ale kdysi jsem býval alkoholikem. Když jsem chtěl přestat, seznámil jsem s rodinným přítelem, psychiatrem, moudrým a zkušeným mužem, který mi velice pomohl. Krásně se s ním povídalo o životě, lidských strastech i radostech.  Zanechalo to ve mně hlubokou stopu. Tuhle knihu jsem vytvořil na jeho počest. Vždycky říkal, že po tvůrčích lidech zůstanou jejich díla pro další generace, ale po psychiatrech nic.  Tak jsem chtěl, aby i po něm něco zůstalo, je to dárek pro něj. Souvisí to i s Facebookem. Začal jsem na svůj profil dávat každý den jednu svou básničku, a když jich bylo sto, vydal jsem malou knížečku. Takto vzniklo i zhruba šest stovek „psychiatrických“ kreseb. Z nich jsme s vydavatelkou vybrali stovku, které tvoří základ knihy „Polévka z cipralexu“. Každá zachycuje dění v ordinaci psychiatra s pacienty a doplňuje je zábavný text. Knihu vydalo nakladatelství Kavka.

Kdo vám otevřel svět umění?

Rodiče. Sbírali obrazy, takže jich bylo doma vždy spousta, stejně jako knih o umění. Měli známé, kteří se zabývali výtvarnem i hudbou. Pak už to nějak jde samo.

Kdy jste v sobě objevil talent, říkával vám to někdo už v dětství?

Maminky chválí vždycky své děti, stejně tak tetičky a další příbuzní, ale ti si nic nekoupí. (smích) Já velké chválení ale v dětství neměl rád, nevěděl jsem, co s tím. Člověk se pak cítil zavázaný, že musí vše dělat ještě lépe. Dospíval jsem v době komunismu, kdy člověk musel chodit do práce, musel mít razítko v občance, že je zaměstnaný, jinak by ho zavřeli. A jediná možnost, jak se tomu vyhnout, bylo vystudovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou či Akademii výtvarných umění. Já jsem vystudoval na VŠUP architekturu a scénografii, protože rodiče byli architekti. No, mně se zkrátka v mládí nechtělo chodit někam do práce, a proto celý život pracuji doma na umění mnohem více než jen těch osm hodin denně, včetně sobot a nedělí. (smích)

Věnoval jste se někdy scénografii?

Chvíli ano, hlavně s HaDivadlem v Brně. Měl jsem štěstí na období, tehdy tam hojně režíroval Arnošt Goldflam, se kterým si velice rozumíme a spolu nám to šlo. Byli jsme na stejně vlně. Udělali jsme několik krásných, dodnes zmiňovaných představení. Pak v dalších divadlech byli už jiní lidé a moc se o všem debatovalo a mě připadalo, že to nikam nevede, noví lidé v divadlech neměli víru v sílu herce, a navíc jsem chtěl více malovat. Takže se scénografii dnes už nevěnuji.

Jste i hudebník, v kapele DekadentFabrik, kterou jste založil spolu s Otto M. Urbanem v roce 2009, dnes hrajete na kytaru. Hrajete od mládí, chytal jste na ni holky?

Jo jo, to je chytám teď ve stáří. (smích) Hrál jsem od 14 let na klasickou kytaru a nějak mě to drží celý život, ale není to žádné mistrovské hraní.

Od klasické kytary jste se ale docela posunul. V letech1979 až1982 jste hrál i v punkové kapele Energie G…

No úplně jsem zběhl. Já jsem pak zapomněl i noty, takže už musím hrát pocitově. (smích)

S kapelou DekadentFabrik hrajete v současné době hodně?

Kdepak, my se o to manažersky moc nestaráme, ale mohu pozvat příznivce na vernisáž mé výstavy v Kladenském zámku 15. února, kde si i zahrajeme. Teď se ještě ozvali ze Slovenska, takže budeme hrát 30. května v Banské Štiavnici. Teď už hrajeme spíše zasněné skladby než punk. (úsměv)

A co, že jste se dostal k punku?

Mladické období. Bylo to něco nového, takže jsme se na punk vrhli. Policajtům ale taková hudba přišla podezřelá, takže jsme byli i u výslechů.  Pamatuji si, že hodný policajt říkal: ‚Co na to říká pak profesor na vysoké škole, že jste vyslýchaný, a co maminka, nebude se na vás zlobit…‘ Zlej policajt mě pak chytal pod krkem, nepříjemný.  Výsledek toho byl, že mě zakázali hrát hudbu podobného charakteru. Neměli jsme vůbec ‚závadné‘ texty, ty naše byly o holkách. Jejich argumenty byly, že moc rychle střídáme akordy, a tím je jasné, že nám vadí Gott a Vondráčková, čímž jsme protistátní. Bylo mi osmnáct let a chtěl jsem hlavně dodělat školu a malovat a výslechy byly opravdu nepříjemné. Chvíli jsme ještě hráli soukromě na večírcích, ale nakonec jsem punk opustil.

Pak vám STB dala pokoj?

No, člověk se stejně musel stále hlídat, co před kým řekne. Měli jsme mezi spolužáky udavače. Také jsem mu řekl mému profesorovi, že jdu na výslech a doufal jsem, že jim vysvětlí, aby mě nechali na pokoji. Zda se za mě přimluvil se už nedozvím, ani nechci. Pravdou je, že na výslechu jsem po skončení s punkem už ale nebyl. Měl jsem ještě období problémů, kdy mě sledovali na ulici, ale to bylo proto, že jsme měli kamarády cizince.

Pomáhal vám tlak téhle doby tvořit?

Vůbec, na tvorbu potřebuji svobodu, otevřenost, možnost říci, co chci. Moje tvorba je v něžnosti a těchto věcech než v nějaké tlaku. Dobové revoluční umění je určitě zajímavé a já si také myslíval, že jsem namaloval něco protistátního. Bylo to ale tak skryté, že to bylo naivní. I když fízlové dokázali říci o jakémkoliv obraze, že je protistátní, když chtěli. Vzpomínám si, že jsem jednou stál v chodbě ve škole před nějakým plakátem, na kterém bylo hodně červené barvy. Přišel ke mně jeden profesor, komunista, a zeptal se mě: ‚Je to hodně rudé, co? To se vám nelíbí?‘ A mně hlavou běželo, jak na tohle mám reagovat. Hrozná doba, hlavně, že už je to pryč.

Nechtěl jste někdy emigrovat?

Chtěl, chystal jsem se od jara 1989. To se mi podařilo dostat do Ameriky, obhlídnul jsem to tam s tím, že se ještě vrátím a na podzim odjedu natrvalo. A pak to naštěstí vypuklo…

Co z umění má ve vašem životě největší váhu, vím, že mluvíte o propojení všeho, ale když je vám opravdu „ouvej“, sáhnete po štětci, hudebním nástroji, peru…

Uměním žiji, je mojí součástí, nedívám se na něj jako na něco stojícího samostatně. Proto je pro mě těžké něco takového určit. Nejraději mám ale asi papír, pero a tuž. Následují akvarely a olejové malby. Každá technika má své, olej je barevný, tuž je linka... Volím tedy techniku podle toho, co chci zrovna vyjádřit.

Které období minulého století vám je v umění nejbližší?

Všechna zlomová. Dekadence a moderní umění konce předminulého a začátku minulého století do takových 30. let. Šedesátá léta jsou zajímavá a divoká malba 80. let v Německu. Vždycky je tvorba zajímavá ve chvíli, kdy jedno období dospěje do nudy a přerodí se v nové s jiným impulzem. S přibývajícím věkem jsem ale schopen se dlouho dívat na jakýkoliv obraz. A teď mě mrzí, že nejsem schopen namalovat nádherné krajinky, takové ty skoro kýčovité. Třeba se k tomu dostanu. Prodávají se tematické sady akvarelů, tak už na ty krajinkové šetřím. (úsměv)

David Cajthaml (1959) je český malíř, grafik, scénograf, kostýmní návrhář, architekt, spisovatel, básník i hudebník. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie v Praze, Památníku národního písemnictví a od roku 1995 také ve sbírkách Ministerstva zahraničí ČR. Vystavuje od roku 1987 doma i v zahraničí. „Ve volné tvorbě používá celou řadu technik. Můžeme ho řadit do okruhu autorů Art Brut. Speciálně jeho kresby jsou tvořeny téměř automaticky. Tužka zachycuje a zobrazuje děj, který je buď momentální vizí nebo vnitřním opakujícím se tématem (cyklus Psychiatři). Vytváří také tzv. automatické obrazy, vznikající kladením jednoduchého tvaru vedle sebe – určená je pouze barevnost a také to, že se tvary vzájemně dotýkají, čímž vznikají náhodná seskupení, otisky běhu času. "Intimní Geografie", jak píše sám autor. Známé jsou také jeho scénografické prostory neboli plastické obrazy. Scény se odehrávají ve skutečné fyzické hloubce v několika vrstvách,“ píše o něm nakladatelství Kavka.