Vladimír Birgus byl už na začátku 80. let jedním z prvních českých fotografů, kteří se snažili promyšleně využívat emotivních a psychologických účinků barev v subjektivně pojatých dokumentárních snímcích, jež vznikaly paralelně s jeho černobílou tvorbou. Vladimír Birgus nearanžuje a spoléhá na objevování přízračných okamžiků zdánlivě obyčejných scén, v nichž se spojuje reálno se surreálnem. V mnohých konfrontacích lidí s prostředím či v reakci na různé koexistující příběhy autor cizeluje mikropříběhy lidského bytí. Sevřený děj se tím otevírá do významově širších obrazových plánů a světelná atmosféra umocňuje celkovou kompozici.